Český jazyk - Filip Fiala

Hlásky: jednotlivé zvuky lidské řeči, z kterých se skládají slova daného jazyka.

Samohlásky: krátké: a, e, i, o, u; dlouhé: á, é, í, ó, ú.

Dvojhláska: ou, au, eu (vzniká spojením dvou samohlásek v jedné slabice).

Souhlásky: jsou takové hlásky, jejichž charakteristickým rysem je šum, který vzniká specifickým postavením či pohybem mluvidel.

Dělí se na znělé, při nichž se hlasivky chvějí a neznělé, při kterých se hlasivky nechvějí.

Z pravopisného hlediska je též dělíme na:

tvrdé (h, ch, k, r, d, t, n), po nichž, až na výjimky (hihi, kikirikí...), píšeme tvrdé y/ý.
měkké (ž, š, č, ř, c, j, ď, ť, ň), po nichž píšeme v domácích slovech někké i/í.
obojetné (b, f, l, m, p, s, v, z), po nichž píšeme někdy měkké i/í a jindy tvrdé y/ý.

Slabika: je nejmenší organizační jednotka řeči, kterou vyslovujeme, část slova vyslovená jedním nárazem dechového proudu. (ko-le-no, sta-rý, krk, vlk, ve-dl)

Slovní přízvuk: zvukový důraz na určitou slabiku slova.

Slovo: skupina hlásek (zřídka hláska jedna).

slovo významem nadřazené např.: ryba.
slovo významem podřazené např.: kapr.
slova jednoznačná mají jeden význam. (Labe, člověk, bum...)
slova mnohoznačná mají jeden význam základní a ostatní významy druhotné. (oko - zrakový orgán, pak také smyčka, oko na polévce apod.
slova souzvučná (homonyma) jsou slova mnohoznačná, u kterých je mnohoznačnost nahodilá, ve skutečnosti jsou to slova různého původu a významu. (kolej - ubytovna pro studenty z lat. collegium a kolej ve významu vodící dráha pro kolo apod.)

Příklonky: nepřízvučná slova, nemohou stát na začátku věty, přiklánějí se k předchozímu slovu, např.: dal mi to; večer se půjdu projít.

Předklonky: nepřízvučné spojky, přiklánějí se k následujícímu slovu, např.: na zemi i ve vzduchu; řekl, že přijde.

Sousloví: ustálené spojení slov s jedním významem. (Severní Amerika, hlavní město, střední průmyslová škola...)

Synonyma: (slova souznačná) slova stejného nebo podobného významu.

Antonyma: slova opačného významu.

Kořen slova: část slova, která je stejná u skupiny slov významem příbuzných.

Předpona: část slova, která je připojena před kořenem a obměňuje jeho význam.

Přípona: část slova, která je připojena za kořenem a obměňuje jeho význam.

Slova odvozená: se tvoří ze základového slova připojením připojením předpony, přípony, koncovkami nebo bez přípony. (železný, prales, výlov, podpatek..)

Slova složená: jsou utvořena ze dvou nebo více slov nebo kořenů. (prahory, vodovod, tříletý...)

Slovní druhy:

Podstatná jména: jsou názvy osob, zvířat, věcí a samotné názvy dějů, vlastností a vztahů (např.: hosty, lýtko, lesa, dálka, cestou, kroků...)
Přídavná jména: označují vlastnosti osob, zvířat, věcí, dějů a vlastností vyjádřených podstatnými jmény (např.: velký, žluté, bublající, Erbenova...)
Zájména: zastupují podstatná nebo přídavná jména nebo na osoby, zvířata, věci apod. ukazují (např.: já, ona, vy, jim, samý, co, jeho...)
Číslovky: mají číselný význam, vyjadřují počet, pořadí apod. (např.: pěti, druhá, několik, tisíc...)
Slovesa: vyjadřují děj, a to činnost nebo stav (např.: říkat, nutit, stát, půjdeme, nevybrali...)
Příslovce*: vyjadřují různé bližší okolnosti dějů nebo vlastností, a to určením místa, času, způsobu nebo míry, příčiny (např.: vlevo, teď, tence, velmi, proto, dozadu...)
Předložky*: vyjadřují podobně bližší okolnosti jako příslovce, ale teprve ve spojení se jmény, jejichž pád řídí (např.: v, na, z, k, u, pro, kolem, podle...)
Spojky*: spojují slova nebo věty (např.: a, nebo, ale, než, že, pokud, jenže...)
Částice*: nejčastěji uvozují věty a naznačují jejich druh nebo významový odstín větného členu (např.: ať, kéž, nechť, ano, zkrátka, snad, prý...)
Citoslovce*: vyjadřují nálady, city, vůli, nebo označují zvuky (např.: ach, bác, hop, haf, šlapy šlap...)

*svůj tvar nemění, nemůžeme je ohýbat (tj. skloňovat nebo časovat), a proto jim říkáme slova neohebná

Skloňování: podstatná jména, přídavná jména, zájmena a číslovky skloňujeme, tj. vytváříme pádovými koncovkami sedm pádů v čísle jednotném a množném.

pád (na otázku) kdo? co?
pád (na otázku) koho? čeho?
pád (na otázku) komu? čemu?
pád (na otázku) koho, co?
pádem oslovujeme
pád (na otázku) (o) kom? (o) čem?
pád (na otázku) kým? čím?

podstatná jména:

- rod mužský např.: (ten) čmelák/ životný; smrk/ neživotný

- rod ženský např.: (ta) srna

- rod střední např.: (to) tělo

dále se dělí na číslo jednotné, množné, hromadné (mají tvar jednotného ale znamenají více věcí jednoho druhu, např.: jehličí), látkové (mají tvar jednotného a označuje se jimi jak část tak celek např.: dřevo, mouka), pomnožné (mají tvar množného a označují jednu věc např. Javorníky, záda, dveře)

Skloňování:

rod mužský

vzor		zakončení 1. pád	zakončení 2. pád
pán	životný	-	-a
hrad	neživotný	-	-u, -a
muž	životný	-	-e
stroj	neživotný	-	-e
předseda	životný	-a	-y
soudce	životný	-e	-e
podvzor		1. pád mn. čísla	6. pád mn, čísla
hoch	pán	-i	-ích
les	hrad	-y	-ích

Zvláštnosti ve skloňování podstatných jmen rodu mužského:

Podstatné jméno "bratr" skloňujeme podle vzoru "pán", v množném čísle má vedle tvarů "-i, -ů, -ům, -y, -ech, -y" ještě tvary "-í, -í, -ím, -í, (o) -ích, -ími". Tyto tvary se vyskytují zřídka.

Podstatné jméno "kůň" skloňujeme v jednotném čísle podle vzoru "muž", v množném čísle má tyto tvary:

pád
1. a 5.	koně
2.	koňů, koní
3.	koňům, koním
4.	koně
6.	(o) koních
7.	koni, koňmi

Podstatné jméno "den" má tyto tvary:

pád	jednotné číslo	množné číslo
1.	den	dni, dny
2.	dne	dní, dnů
3.	dni, dnu	dnům
4.	den	dni, dny
6.	(o) dni, dnu	(o) dnech
7.	dnem	dny

Podstatné jméno "lidé/ hosté" má tyto tvary:

pád
1.	lidé	hosté
2.	lidé	hostů
3.	lidem	hostům
4.	lidi	hosty
6.	(o) lidech	(o) hostech
7.	lidmi	hosty

Podstatné jméno "manžel" v 5. pádě jednotného čísla skloňujeme "manželi!"

pád	množné číslo
1.	manželé (pár i ženatí muži)
1.	manželové (ženatí muži)
4.	manžely, manžele
7.	manžely, manželi

Podstatné jméno "rodič" skloňujeme v 1. pádě množného čísla "rodiče".

Skloňování:

rod ženský

vzor		zakončení 1. pád	zakončení 2. pád
žena		-a	-y
růže		-e (ě)	-e (ě)
píseň		-	-e (ě)
kost		-	-i
podvzor		1. pád mn. čísla	2. pád množ. čísla
ulice	růže	-e	-
žákyně	růže	-ě	-

Zvláštnosti ve skloňování podstatných jmen rodu ženského:

Podstatné jména "ruka/ noha", označují-li část těla mají v množném čísle tyto tvary:

pád
1. a 4.	ruce	nohy
2.	rukou	nohou, noh
3.	rukám	nohám
6.	na rukou/ rukách	na nohou/ nohách
7.	rukama	nohama

Skloňování:

rod střední

vzor		zakončení 1. pád	zakončení 2. pád
město	tvrdý	-o	-a
moře	měkký	-e (ě)	-e (ě)
kuře	smíšený	-e (ě)	-ete (ěte)
stavení	dlouhý	-í	-í

Skloňování názvů měst a obcí:

Klatovy (podobně jako Rokycany, Kladruby, Všeruby, Nebílovy nebo Karlovy Vary) jsou rodu mužského a skloňují se s drobnými výjimkami jako vzor hrad.

3. pád: ke Klatovům ( Kladrubům, Všerubům, Nebílovům nebo Karovým Varům)

v 6. pádě je základní koncovka -ech (Klatovech ...) jen některá místní jména zakončená na -sy, -zy, -ky, -chy, -ly mají koncovku -ích (v Kbelích, Pyšelích). Obě zakončení pak najdeme u názvu Plasy ( Plasech i Plasích), Podmokly (Podmoklech i Podmoklích) nebo Pyšely ( Pyšelech i Pyšelích). Existuje ještě třetí typ zakončení, a to -ách. Vyskytuje se u místních názvů končících na -ky, -chy (v Roztokách, v Počátkách, v Kojátkách).

V našich zemích jsou z jazykového hlediska ještě další zajímavá místa. (Ledce, Přeštice, Klenčí, Jince, Rabí, Poříčí, Kozí, Srní, Veveří, Slaný, Blatná, Jablonné)

Přídavná jména:

- rod mužský např.: mladý

- rod ženský např.: mladá

- rod střední např.: mladé

Přídavná jména tvrdá se skloňují podle vzoru mladý, mladá, mladé.

Jmenné tvary přídavných jmen tvrdých mají vzor mlád, mláda, mládo.

Přídavná jména měkká se skloňují podle vzoru jarní.

Přídavná jména přivlastňovací se skloňují podle vzoru otcův, otcova, otcovo a matčin, matčina, matčino.

Zájména:

- osobní: já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona a zvratné se. Např.: Já mám radost. Umyl se.

- přivlastňovací: můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich a zvratné svůj. Např.: Neviděl jsi můj sešit?

- ukazovací: ten, tento, tenhle, onen, takový. Např.: Ten chlapec je bystrý.

- tázací: kdo, co, který, jaký, čí. Např.: Kdo tady byl?

- vztažná: kdo, co, který, jaký, čí, jenž. Např.: Kdo rychle dává, dvakrát dává.

- neurčitá: někdo, něco, některý, nějaký, něčí, ledakdo, kdokoli, kdosi, cosi, kterýsi, jakýsi, čísi, leckdo, lecco, leckterý. Např.: Někdo stál pod oknem.

- záporná: nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný. Např.: Nikdo nepřišel.

- vymezovací: týž, tentýž, sám, každý, všechen. Např.: Obě třídy učil tentýž učitel.

Číslovky:

- základní (jeden, dva, tři...)

- řadové (první, druhý, třetí...)

- druhové (dvojí, trojí...)

- násobné (dvakrát, třikrát...)

- souborové (dvoje, troje...)

Slovesa - se časují:

- osoba 1., 2., 3. (Já / My; Ty / Vy; On / Ona, Ono, Ony, Oni)

- číslo jednotné, množné

- čas přítomný, minulý, budoucí

- způsob oznamovací, rozkazovací, podmiňovací

- rod činný, trpný (Psal jsem. Byl jsem přerušován.)

- vid dokonavý (děj ohraničený), nedokonavý (děj neohraničený, stále probíhající)

- třída a vzor

-e: nese, bere, maže, peče, umře
-ne: tiskne, mine, začne
-je: kryje, kupuje
-í: prosí, trpí, sází
-á: dělá

Slovesa která jsou spojena zájmenem "se", "si", se nazývají zvratná. (pokusím se, povzdechl si)

Slovesné tvary určité - samy vyjadřují určitou osobu (napíšeš, máme, zajdeme, mluv, seděl jsem, viděl bych)

Slovesné tvary neurčité - samy určitou osobu nevyjadřují (seděl, prohlásil, uveden, hrát)

Slovesné tvary vyjádřené jedním slovem jsou jednoduché, vyjádřené více slovy jsou složené.

Tvoření různých slovesných tvarů podle osoby, čísla, času, způsobu a rodu se nazývají časování.

Oddělíme-li od 3. osoby jednotného čísla přítomného času koncovku osobní (přemluv-í, uvid-í, ved-e, usmív-á se) zůstane část slova, která se nazývá kmen přítomný.

Oddělíme-li od příčestí minulého (činného) -l (vidě-l, pokusi-l se, moh-l), zůstane část slova, která se nazývá kmen minulý.

Tvary od kmene přítomného

oznamovací způsob přítomného času koncovkami osobními

-u nebo -i	(nesu, píši)	-eš	-e	-eme	-ete	-ou nebo -í
-ím	(ležím, sázím)	-íš	-í	-íme	-íte	-í, -ejí (-ějí)
-ám	(dělám)	-áš	-á	-áme	-áte	-ají

oznamovací způsob pro 2. osobu čísla jednotného a množného a 1. osobu čísla množného

mluv (bez koncovky)	odmítn-i	mysl-i	přihlíž-ej
mluv-me	odmítn-ěme	mysl-eme	přihlíž-ejme
mluv-te	odmítn-ěte	mysl-ete	přihlíž-ejte

přechodník přítomný

koncovkami

-a (pro rod mužský)

-ouc (pro rod ženský a střední)

-ouce (pro množné číslo všech rodů)

u sloves, jejichž 3. osoba čísla množného je zakončena na -ou: nesou - nesa, nesouc, nesouce;

koncovkami

-e (-ě) (pro rod mužský)

-íc (pro rod ženský a střední)

-íce (pro množné číslo všech rodů)

u sloves, jejichž 3. osoba čísla množného je zakončena na -í: ukazují - ukazuje, ukazujíc, ukazujíce; hledí - hledě, hledíc, hledíce.

Některá slovesa mají tvoření jiné, např. vida, -ouc, -ouce (vidí), věda, -ouc, -ouce (vědí), jeda, -ouc, -ouce (jedí), tra, -ouc, -ouce (třou), lha, -ouc, -ouce (lžou), maže, -íc, íce (mažou, maží).

------------------pokračování později, průběžně budu doplňovat------------------

Pravopis:

písmeno ú píšeme na začátku slov, po předponě (neúmyslný), na začátku druhé části složených slov (trojúhelůník), v citoslovcích (bú, vrkú, cukrú, hú apod.), ve slově ocún, túra, kúra, manikúra, skútr, fúze, múza, ragú apod.
písmeno ů píšeme v ostatních případech. Uvnitř slova, v koncovkách (pánů, pánům), v zakončení příslovcí (domů, dolů).
i/y po obojetných souhláskách

v kořenu: zima, zinek, získat, zívat, jazyk, nazývat. V kořenu píšeme měkke i/í. Jen ve vyjmenovaných slovech a ve slovech s nimi příbuzných píšeme y/ý.
v příponě: lesík, malíček, skalisko, myslit, včelín, hlavička, lvice, masitý. V příponě píšeme měkké i/í. Výjimku tvoří slova ve vyjmenovaných slovech.
v předponě: vylézt, vymyslit si, výrazný, výborný, výlevka, výlet. V předponě vy/vý píšeme vždy tvrdé y/ý.
v koncovce:

v koncovkách podstatných jmen se řídí vzorem pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce; žena, růže, píseň, kost; město, moře, kuře, stavení.

v koncovkách přídavných jmen se řídí vzorem mladý, mladá, mladé; jarní, jarní, jarní; matčin, matčina, matčino.

v koncovkách přítomného času sloves a rozkazovacího způsobu píšeme vždy měkké i/í. (myslím, myslí, myslíte, mysli! ).

v koncovkách příčestí píšeme i/y podle toho, kterého rodu je podmět. U podstatných jmen rodu mužského pak rozhoduje, zdali je rod mužský životný, či neživotný. { Ve vsi zaštěkali psi. (podmět psi je rodu mužského životného) Stromy v zahradách rozkvetly. (podmět stromy je rodu mužského neživotného) Hvězdy jasně svítily. (podmět hvězdy je rodu ženského) }

i/y po B: tvrdé y/ý se píše ve vyjmenovaných slovech a jim příbuzných: být, bydlit, obyvatel, byt, příbytek, nábytek, dobytek, obyčej, bystrý, bylina, kobyla, býk, Přibyslav. A také ve slovech: babyka, Bydžov, Hrabyně, Zbyněk aj.